01 December 2016

Lake Louise


Ahoj, tak už jsem se po pár týdnech vzpamatovala z našeho nejzáživnějšího a nejnáročnějšího výletu do Lake Louise. Teď už je na čase plánovat další dobrodružtví. Fotky (díky Vašíku)  konečně stažené, a tak se s vámi podělím o všechny dojmy.


Začalo to nevinnou otázkou "Co budeme dělat o víkendu?" Pátek bylo volno díky Remembrance Day, toho se muselo využít. Návštěva nejkrásnějšího jezera v celé Kanadě, Lake Louise je povinnost! Že cesta autobusem zabere celý jeden den, je na cestování po tak obrovské zemi celkem normální. Víkend předem jsme probírali různé možnosti, jak se tam dostaneme, jestli pojedeme s organizovaným výletem, nebo sami na vlastní pěst, a kam všude se stihneme podívat.

Na camping je přece už trochu zima, i když ve Vancouveru od té doby, co jsme přijeli, neklesla teplota pod 7 stupnňů. Cože? stránka s možnostmi ohledně ubytování hlásí, že skoro všechno je plné? Jednopokojové kabiny i luxusní hotely zabookované i měsíce dopředu... Náhodou jsme ale narazili na hotel Lake Louise Inn přímo v centru LL Village. Jediný volný pokoj pro 2-4 osoby. Ty dvě osoby navíc jsou výhodnější, protože se pak připlácí jen 20 CAD /osoba /noc. Kteří stejně nadšení blázni kamarádi se k nám přidají? Ještě tu noc voláme Vencovi, spolužákovi ze školy, poslední člen naší české trojičky.
"Jo, zitra zavolám rodičům a domluvim se."
"My to po musíme zabookovat a zaplatit hned. Jinak neni šance."
"Jedu!"
Tak rozum šel stranou a srdce prahnoucí po dobrodružství za nás rozhodlo, že ještě tu noc jsme ubytko zamluvili. S autobusem to byla další akcička. Jede ve čtvrtek přesně o půlnoci z Vancouveru až do Banff, ideální. My ale chceme vystoupit o zastávku dřív, už v Lake Louise, tak hledáme dál. Proč je ten samý autobs, s bližší zastávkou dvakrát tak dražší než na konečou? Confusing. Ráno ještě před školou jedu na hlavní nádraží rozluštit tuhle záhadu. Nakonec samozřejmě kupujeme jízdenky až do Banff s tím, že můžeme vystoupit kdykoliv předtim.


Hodinu před odjezdem bereme backpacky all we need a polštář do ruky a jedem ještě autobusem koupit na cestu piva do liquor storu. Takhle zastávka nás stála víc nervů, než booking hotelu. Autobus, kterým jsme se měli dostat na skytrain (a tím na autobusové nádraží) prostě nejel. Deset, patnáct, dvacet minut, Pak se přivalil a my v 11:55pm konečně nastupujeme do autobusu s cedulí Banff. "Máte nějaký alkohol?" "Jen jednu (lol) plechovku cideru." "Zabavuje se, s tim se do autobusu nesmí." Takže ty nervy utišené, že jsme stihli autobus, do kterého se nesmí vzít pivo, kvuli kterému.. kolotoč.
Po čtrnácti hodinách přijíždíme do naší základny (Venca, Audrey, Honza a já). Sníh, lesy, nádhera. Hned jdeme okoukout Lake Louise Village a ještě ten večer chceme vyrazit podívat se na jezero. Cedule ukazuje 4.9 km (v našich nedočkavých očích tu devítku nevidíme a představujeme si, že je to za rohem. Po necelých deseti minutách cesty v absolutní tmě po trailu (první stupitní nápad) se otáčíme a jdeme se najíst. Vydržíme do rána.


Sobota deštivá, ale vydáváme se na cestu za nejkrásnějším, nejtyrkysovějším a nejfotogeničtějším jezerem. Nějaká ta sváča na cestu, ale hlavně Vašíkovo profi fotografickou výbavu i se stativem. Dva měsíce v Kanadě a teprve tady vidíme konečně sníh. Po necelých dvou hodinách cesty jsme taaaaam. Wow a hodinky ukazují 8 km. No tak cedule trošku lhala, nevnímáme nic než okouzlující jezero. Okolo je to jako na Václaváku, všude plno asijských turistů pózující pro snapchat momentku. Přijeli autem, vyfotili jezero a jdou si sednout do Starbucksu na kafe. Poté, co se nám vrátí zase všechny smysly, pokračujeme ještě dál na Lake Mirror. Je to hodně do kopce po celkem uklouzaném trailu. Po hodině a půl jsme tam. Stojíme u zamrzlého jezera a začíná se stmívat. Ale i tak to byl nádherný pohled a i stálo za to, zase skoro čtvrt hodiny štelovat stativ s foťákem. Cesta dolu je o kapku zábavnější. Prostě to jede. Pokud jste dost zdatní na to, nespdnout kvůli tmě ze srázu, je to fajn adrenalin a sranda. Teď přichází nejkrásnější část dne, jdeme se navečeřet a hlavně máme volný vstup do bazénu v hotelu u Chateu, který leží přímo naproti jezeru Louise. Plavky nikdo nezapomněl, a tak můžeme den zakončit vybitím Apple Watchech s celkem 20 nachozených km a rozpuštěním se v horké vířivce. Dolu do hotelu nemáme možnonst dostat se jinak než autem, těch 4.9, což je vlastně 8 km po tmě lesem je trochu vyšší challenge level.


V neděli nás z postele vykopalo sluníčko. Rozhodli jsme se pro tůru na Lake Moraine. Podle ukazatele 14km cesty. To je vpohodě (možná za pohádkových podmínek, kde po cestě potkáváte jednorožce), v nejhorším případě si u jezera zajistíme nějaký svoz zpátky. Prvních pár kilometrů bylo jako nádherná procházka, to jsme nevěděli, že se náš výlet promění v lehčí noční můru. V devět večer nám měl jet autobus zpátky do Vancouveru, což je celkem dost času, ne? Ne! Po dvanácti kilometrech chůze potkáváme nějaké běžkaře v protisměru, co na nás udiveně koukají. V ten moment jsme se také dozvěděli, nejen to, že cesta bude ještě minimálně dalších šest kilometrů, ale hotel, kde jsme plánovali koupit si něco k jídlu a k pití nebo se trochu prostě ohřát, je přes zimu mimo provoz. Aha. Pozitivní energie si ale stále drží svou hladinku, dokud nesníme všechnu svačinu a nezatáhne se. Patnáct kilometrů za náma, nikde nikdo, možná medvědi. Kde je sakra to jezero? Vzrušující, strašidelný a zároveň uvolňující pocit vědět, že vlastně nevíte. V takových chvílích už jen vytáhnete foťák a alespoň uděláte dechberoucí snímky hor. Už jsme tak daleko, že pokračujeme odhodlaní dojít až k jezeru. Jsme tam 3:45 pm, 4hodiny cesty a 18,5 km. Hrozně sněží a jezero je zamrzlé. To jsme si mohli zjistit předem... (If only) ale ne, to bychom neměli takovouhle vzpomínku. Nabrat dech a energii ze sněhu, jakožto jediného zdroje a vydat se na zpátek. Musíme stihnout ten autobus do Vancouveru. Už si neděláme naděje, že bychom došli za světla, když se stmívá před pátou. Low in energy se sotva držíme na nohách, ale nezastavujeme až na -. Okolo cesty, po které jdeme, jsou v jednom míste rozestavěné reflexní trubky. Koho nenapdane je vytáhnout, obalit pytlem na odpadky (ten jsme si vzali v koši u jezera) a vyrobit divnověc na způsob bobů? Protože cesta zpátky je jen z kopce a krásně uježděná od běžkařů. Tak tohle bohužel nefunguje. Sedíme a nehneme se. Hodně lidí, málo trubek. V tuhle chvílu už mi to přide vtipný, ale v ten moment jsme to brali skutečně vážně :-D.
Zase jdeme pěšky, silnice v nedohlednu. Už se blížíme k 30. km a najednou vidíme světla aut a krásný zvuk silnice. Dokázali jsme to, do hotelu to budou jeětě ale další 4km. Času moc nezbývá, a to jsme plnávovali nějakou večeři před odjezdem (sníh byl jen předkrm). Jen tak zkouším každé auto v našem směru stopnout, ale každým dalším krokem ztrácim naději. Asi na čtvrtý pokus jedno opravdu zastaví, až se z toho nemůžu vzpamatovat - normálně se rozbrečim dojetím a radostí (ne proto, že mám do krve rozedrřené nohy). Zdržím vás detailů a přejdu rovnou k závěru dne. Dali jsme si ten nejlepší burger, který zestonásobí svou chuť po nachozených 34km a po takovéhle luxusní večeři nasedli do autobusu směr Vancouver s tim nejdobrodružnějším zážitkem v našich srdcích.



1 comment:

Thank you so much for your lovely comments

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...